The Cell
(Howard Shore)

 


1. The Cell (3:18)
Includes Excerpts From El Medahey and Memories Of My Father

2. Carl Rudolph Stargher (2:01)

3. Trauma (1:40)
Includes Excerpts From El Medahey and Memories Of My Father

4. 92 Aqua Green Ford (1:30)

5. FBI Pathologist (2:40)

6. Whalen's Infraction (2:03)

7. Tide Pool (5:00)
Includes Excerpt From Mairzy Doats

8. Sing A Song Of Sixpence (4:09)

9. Valentine (2:49)
Includes Excerpt From El Medahey

10. Chlorine And Rust (1:31)

11. Only Girls Play With Dolls (2:20)

12. Normal Psychotropics (1:49)

13. The Seduction (2:58)

14. Four And Twenty Blackbirds (0:57)

15. Stargher King (6:13)

16. Catherine's World (4:13)

17. The Drowning (7:15)

18. Scavenged Dolls (0:48)

19. Vital Signs (2:03)

20. You Can Find the Feeling (Radio Edit) (3:43)
*Bonus Track*

 

TT 59:00

 
 

  • Hudbu složil: Howard Shore
  • Dirigoval: Howard Shore
  • Orchestrace: Howard Shore
  • Produkcia: Howard Shore
  • Nahrál: London Philharmonic Orchestra, Master Musicians of Jajouka
  • New Line Records 2000 (NLR-90032)
 

Hudba / Album

Když si v roce 2000 režisér indického původu Tarsem Singh vybíral nejvhodnějšího autora hudebního doprovodu pro svůj celovečerní debut The Cell, prstem nakonec ukázal na zkušeného žánrového specialistu Howarda Shoreho a konečný výsledek jejich vzájemné spolupráce dokazuje, že to byla volba navýsost šťastná. Shore svou kompozici nepojal nijak rutinně, ba naopak. Dlouho po zhlédnutí filmu o něm přemýšlel a hledal ten pravý styl hudby, který by do jeho kontextu zapadl co nejdokonaleji. Cesta, jakou se nakonec vydal, nebyla nikterak jednoduchá, ale jak on sám řekl, hudba k The Cell není z jeho hlediska nijak intelektuální, ale čistě pocitovou záležitostí, protože narozdíl od mnoha jeho jiných filmových zakázek, tady měl volnou ruku, nebyl svázán žádnými představami režiséra, které by se od jeho ideí výrazněji lišily (jako v případě Crash nebo The Silence of the Lambs) a o to víc si tuhle práci užil.

Film sám sice po stránce dějové nepřichází s ničím novým a pohybuje se v zaběhnutých thrillerových kolejích, ovšem zcela jinak je to v rovině obrazové. V té totiž Tarsem Sinhg doslova exceluje, právě díky ní jeho snímek ve svém žánru vyniká a právě ona byla pro Howarda tou největší inspirací. Abych to ještě upřesnil, ve zkratce se dá o filmu říct: Psychopatický masový vrah mladých dívek Carl Stargher (Vincent D'Onofrio), který své oběti zavírá do velké skleněné cely ve stylu akvária, kde je nakonec utopí a pak je podrobuje svým íchylným hrátkám, je jednoho slunného dne íspěšně dopaden, ale upadne do kómatu a policie v čele s detektivem Novakem (Vince Vaughn) tak má jen pár hodin na to, aby bez jeho pomoci a bez jediné stopy našla a zachránila jeho poslední dosud živou oběť, než se automatická časová spoušť u dívčiny cely sama zapne. To je samozřejmě nemožné, a tak kohosi napadne obrátit se na profesionální průzkumnici snů Catherine Deaneovou (Jennifer Lopez), která se díky nejmodernější technice dokáže nabourat do cizí mysli a dočasně se stát její součástí. Když policii na nabídku napojit se do mysli komatózního šílence nakonec kývne, netuší, co ji ve Stargherově světě čeká... Právě tyto snové scény jsou díky fenomenálním kulisám, pozoruhodným maskám, litrům krve a záplavou všemožných nechutností těžištěm celého snímku a zároveň podnětem, který Howarda přivedl na zajímavý nápad. Usoudil, že tahle hudba, aby bezezbytku splnila svůj íčel, prostě nemůže být tak íplně normální a měla by znít alespoň trochu cizokrajně v analogii k dosud neprobádanému zákoutí těch nejperverznějších představ toho největšího psychopata.

To byl ale z hudební stránky trochu oříšek, protože film má samozřejmě i zcela "normální" místa, odehrávající se v reálném prostředí, takže tu musel být i klasicky znějící doprovod a Howard se nakonec rozhodl k tomu, co se přímo nabízelo, tedy zkombinovat, nám všem dobře známý, západní orchestr s nějakým cizokrajným hudebním tělesem, jehož sound by uchu běžného posluchače z našich končin vůbec nic neříkal. A nemusel ani moc bádat a hledat, kdo že to bude. Sám Howard v jednom pozdějším rozhovoru s tématem The Cell řekl: "Chtěl jsem tam slyšet Afriku." A tak oslovil jeden prastarý marocký orchestr s 1200letou tradicí, který, jakožto duchovní těleso, sídlí v tamní podhorské kastě v pohoří Rif. The Master Musicians of Jajouka, tak si říkají a Howard už jejich práci dlouho a dobře znal. Podle vlastních slov je jejich velkým milovníkem a obdivovatelem a částečně se jimi nechal inspirovat už při práci na Cronnenbergově Naked Lunch, kde íspěšně zkombinoval marocké rytmy s klasickým jazzem.

Hudba se nahrávala v Air Studios v Londýně, kde se už první nahrávací den sešli jak Master Musicians tak londýnští filharmonici, se kterými Howard spolupracuje po léta a všechno hned napoprvé klaplo. Mohutný západní orchestr splynul s hrstkou marockých hudebníků takřka dokonale a jedna z nejoriginálnějších a nejpozoruhodnějších filmových kompozic posledních let tak po dlouhém přípravném procesu konečně spatřila světlo světa.

Ve filmu zapůsobila Shoreova hudba ohromujícím způsobem. Už ívodní titulky a celá snová scéna na poušti jsou tím, čím jsou, právě díky Howardovi. Ten hned v ívodu (jak filmu tak soundtracku) jel na plné obrátky, povětšinou v atonálním znění se tu prezentuje značná část 90-ti členného Londýnského filharmonického orchestru a se svou totální disharmonií (podle Shoreho jen zdánlivou) zde vyrukují i Master Musicians. Těžko jejich hudbu popisovat, protože to prostě nejde. Neidentifikovatelné exotické nástroje, z nichž ty nejvýraznější zní jako porouchané dudy, k tomu si přidejte trochu nějakého toho řinčení, neustávající monotónnost a absenci sebemenšího náznaku smysluplné melodie. Že to musí být hrozné? Vůbec ne! Howard totiž místa, kde marockou hudbu použil, obalil svým typickým, mohutným a skvěle zorchestrovaným materiálem s klasickými prvky některých svých dřívějších kompozic (zejména Se7en) a výsledná koláž toho všeho je (nejen formálně) opravdu fascinující.

V případě The Cell nemá vůbec žádný smysl popisovat a detailně rozebírat samostatné skladby. Náladově se album vůbec nemění (temnota, temnota, perverze a zase temnota), hovořit se tak dá maximálně o tom, jak silně je hudba v tom či onom okamžiku stísňující. Zhruba čtvrtina CD se nese ve vcelku poklidném duchu, kdy Shore ilustruje jemné napětí (Carl Rudolph Stargher, Sing a Song of Sixpence...), ale zbytek (tedy většinu) alba tvoří výrazná orchestrální hudba s mnohokrát zmiňovanými Master Musicians a v neposlední řadě s množstvím různých bubnů a všemožných perkusí (92 Aqua Green Ford, FBI Pathologist, Tide Pool...), které hrají v Shoreho kompozici velice výraznou roli. Právě ty, jako jediné, vždy zachovávají rytmus a dělají tak album poslouchatelnějším.

Víc se rozepisovat opravdu nebudu, protože o Cele si stejně nemůžete udělat žádnou jasnější představu, ta se prostě musí slyšet. Ale musím varovat, že to rozhodně není poslech pro každého. Rovnou vám můžu říct, že pokud nemáte rádi Howarda Shoreho, originalita je vám ukradená a uznáváte jen neustávající melodičnost, pak radši zapomeňte, že tohle CD existuje. Vám ostatním ho vřele doporučuji. The Cell je temná, trochu šílená a povrchnímu poslechu absolutně nepřístupná kompozice, která dokazuje, že ve světě filmové hudby je možné íplně všechno. Skvělé dílo a jeden z nejoriginálnějších a nejosobitějších počinů, jaký lze na poli filmové hudby najít.


SCAJO

 
Hudba *****    Album ****    Zvuk ****

 

 
Iné verzie

Silva Screen 2000 (FILMCD 346)
20 trackov
TT: 59:00

Identický obsah evropského vydání OST od společnosti Silva Screen Records.

 

Isolované score na DVD 2001 (-)
+/- 41 trackov
TT: +/- 70

Kompletní soundtrack je dostupný i v podobě isolované hudební stopy na DVD - i pro region 2. Existuje tak mnoho verzí "kompletních" CD-R bootlegů s řadou odlišností, co se týče i kvality zvuku, počtu tracků a jejich názvů, celkové délky a pochopitelně i coverů.

Tiež pozrite:

Crash 
 

 


Artwork copyright (c) 2000 New Line Cinema, review copyright (c) 2005 Jan Vrabec

TOPlist