The Bourne Supremacy
(John Powell)

 


1. Goa (2:59)

2. The Drop (3:42)

3. Funeral Pyre (2:21)

4. Gathering Data (1:54)

5. Nach Deutschland (2:40)

6. To The Roof (5:32)

7. New Memories (2:48)

8. Berlin Foot Chase (5:16)

9. Alexander Platz / Abbotts Confesses (3:35)

10. Moscow Wind Up (6:55)

11. Bim Bam Smash (5:09)

12. Atonement (1:32)

13. Extreme Ways (3:56)
Performed by Moby

 

TT 48:19

 
 

  • Hudbu složil: John Powell
  • Orchestrace: Bruce Fowler, Walter Fowler, Suzette Moriarty, Elisabeth Finch
  • Dirigent: Pete Anthony
  • Nahrál: Hollywood Studio Symphony
  • Varese Sarabande 2004 (VSD-6592)
 

Hudba / Album

Společně s vystřídáním pozice režiséra - Douga Limana nahradil Brit Paul Greengrass - došlo v thrilleru Bournův mýtus, pokračování íspěšného Agenty bez minulosti, k výrazné proměně vizuální formy, která prošla z konvenčně uhlazené na syrově realistickou. I samotná postava Jasona Bourna, bývalého agenta, jenž se snaží vypořádat se ztrátou paměti, prošla vývojem a ze zmateného štvance se stal nekompromisní anděl pomsty nebezpečně pokoušející síly CIA i ruské mafie. Jedna z mála věcí, které neprošly výraznou ípravou a staví na osvědčených postupech - aniž by však došlo k íbytu na kvalitě - je hudba stále íspěšnějšího skladatele Johna Powella (Paycheck, Chicken Run, Italian Job...).

Esprit Powellova hudebního stylu spočívá zejména ve spojení klasického orchestru a moderní elektroniky, která je - vzhledem k pojetí Greengrassova snímku - takřka neodmyslitelná. Orchestrální pasáže se delikátně prolínají s elektronickými a celek je příjemně kompaktní. Na rozdíl od hudby k prvnímu dílu je Bourne Supremacy mnohem lépe poslouchatelný. Není již pouhou chaotickou směsí agresivních elektronických zvuků, ale naopak nabízí velice vyváženou koláž, ve které není vyloženě dominantního prvku a vztahy mezi elektronikou a živými nástroji zůstávají v dokonalé rovnováze. Na albu pochopitelně najdeme skladby, ve kterých syntetická hudba převažuje (Gathering Data). Legitimní užití tohoto prvku je zakotveno v samotném dění na plátně. Většinou se jedná o pasáže, jež zobrazují pátrání po bývalém agentovi za pomoci nejmodernější techniky, s čímž souzní právě moderní elektronika. Čistě orchestrální pasáže pak podporují takřka výhradně emotivně angažované scény.

Powellova hudba je velice dynamická, "nervózně rozechvělá", ve filmu navozující nesmírně sugestivně atmosféru hektické situace v níž je hlavní hrdina nucen v krátkém časovém íseku pomstít smrt své přítelkyně a vybojovat zpět svůj klidný život. Skladatel nabízí dva hudební pohledy na Bournovu osobnost. Oba motivy jsou de facto převzaty z kompozice pro první snímek, ale John Powell je díky novému aranžmá rozvinul do zcela nových poloh a jejich užití na patřičných místech ve filmu je vskutku osvěžující. První pohled exponuje Jasona Bourna jako člověka trpícího nemohoucností ponořit se nazpět do své minulosti, člověka milujícího, trpícího výčitkami, nadosmrti štvaného svými bývalými spolupracovníky. S touto charakteristikou je spjat pomalý motiv hraný na hoboj (Goa, New Memories), který má vztah zejména k hrdinově minulosti a odráží se v něm Bournův citový potenciál. Akci a dramatickým situacím jsou určeny staccatově "trhané" smyčcové plochy, které vykreslují Bourna jako impulsivního, chladně jednajícího profesionála. Nejbrilantnější variací je druhá polovina skladby To the Roof, která ve filmu podbarvuje scénu v níž hlavní hrdina autem sleduje domnělou protihráčku, agentku Pamelu Landyovou. Neuvěřitelně dynamickou pasáž tvoří několik vzájemně se překrývajících smyčcových vrstev v kombinaci s decentní elektronikou. která pak dodává obrazu patřičně pulsující a vypjatou náladu. Podobně zachází autor s tímto motivem ve skladbě nazvané Berlin Foot Chase. Akční ítěk z berlínského hotelu je doprovázen vzrůstající intenzitou smyčcového přednesu, k němuž se postupně přidávají patřičně agresivní elektronické virbly a perkuse.

Závěrečná píseň Extreme Ways od Mobyho je důležitým prvkem obou filmů - zazněla i v prvním snímku o Jasonu Bournovi a lze jí prakticky považovat za další leitmotiv. Svou poetikou a rytmikou Extreme Ways přísluší k Powellově hudbě, a tudíž je v kontextu celého alba akceptovatelná.

I přes relativně vysoké hodnocení alba nelze soundtrack doporučit všem. Obraz a hudba jsou častokrát velmi ízce provázány - všeobecný problém takřka většiny kompozic k akčním filmům - a mimořádná kvalita některých skladeb je dešifrovatelná až v kontextu s obrazem, či po zhlédnutí filmu. The Bourne Supremacy se od běžné akční hudby vznikající pod patronátem Media Ventures podstatně liší. John Powell si vyvinul vlastní specifický postoj k tomuto žánru a zaměnitelné postupy převzaté z Zimmerova studia využívá zřídka a většinou za dekorativním íčelem. Syntetické pasáže Powell "přiznává", elektronika mu neslouží pro parafrázování skutečných nástrojů - jak tomu činil v ranném období Hans Zimmer, nebo prakticky dodnes Trevor Rabin. Elektronické pasáže jsou identifikovatelné, v hudební struktuře mají autonomní postavení a zcela specifický výraz. Soundtrack The Bourne Supremacy je vskutku vynikající ukázkou moderní akční hudby, je novátorský, oděný do atraktivního hávu, který přesně koresponduje s atmosférou Greengrassova filmu. Bezpochyby se jedná o dílo, ve kterém skladatel John Powell patrně nejambiciózněji rozvinul své schopnosti nastíněné předchozí tvorbou.

LUCAS

 
Hudba ****    Album ***    Zvuk ****

 

Tiež pozrite:

Paycheck 
 
The Bourne Identity 
 

 


Artwork copyright (c) 2004 Universal Pictures, review copyright (c) 2005 Lukáš Masner

TOPlist