Max Payne
(Marco Beltrami, Buck Sanders)

 


1. Max Attacks (3:53)

2. Investigation (3:29)

3. Payneful Piano (2:16)

4. Colvin Quivers (3:33)

5. Dethlab (2:32)

6. Storming The Office (1:53)

7. No Respects For You (2:37)

8. Lupino Spreads His Wings (1:50)

9. Max Returns Home (2:03)

10. Factoring Max (1:47)

11. Window Payne (3:32)

12. Dark Heaven (2:47)

13. Vote for Dennis (2:05)

14. BB's Maxim (2:46)

15. Max Marches On (2:23)

16. Heaven To The Max (1:46)

17. Topless Fanfare (3:10)

 

TT 44:41

 
 

  • Hudbu složili: Marco Beltrami, Buck Sanders
  • Dirigoval: Pete Anthony
  • Orchestrace: Pete Anthony, Bill Boston, Rossano Galante, Dana Niu, Dennis Smith, Marcus Trumpp
  • Nahrál: The Hollywood Studio Symphony
  • Nahráno v The Newman Scoring Stage, 20th Century Fox
  • Produkce: Marco Beltrami, Buck Sanders
  • LaLaLand Records 2008 (LLLCD 1080)
 

Hudba / Album

Bývalý detektiv a nynější psanec Max Payne byl poprvé představen finskou videoherní společností Remedy Entertainment roku 2001. Po četných modifikacích pro rozličné systémy byl roku 2003 vydán sequel a do dnešních dní bylo prodáno více než 7 miliónů kopií obou her. Bylo tak jen otázkou času, kdy po tomto námětu sáhne Hollywood. Režie snímku byla studiem 20th Century Fox svěřena bezinvenčnímu Johnu Mooreovi, pod jehož vedením vytvořili hlavní role Mark Wahlberg, Beau Bridges, Mila Kunis a Olga Kurylenko. V prvním filmovém zpracování (viz potitulkový "bonus" otevírající vrátka k možnému pokračování) pátrá Max Payne (Wahlberg) po vrazích své manželky, která byla před 3 lety zabita během loupežného přepadení. Když je pak nalezena další mrtvola, která obsahuje podobné stopy, souhrou náhod padne podezření na Maxe, který musí na vlastní pěst najít nejen vrahy své ženy, ale i jedné šlapající Nataši. Ne vše je však tak, jak se na první pohled může zdát, a následující dění vede až k odhalení skutečného pozadí událostí dávno minulých.

Stejně jako v případě svých předchozích snímků (FLIGHT OF THE PHOENIX a THE OMEN) oslovil John Moore ohledně hudby Marca Beltramiho, kterému při současné vytíženosti s vlastní kompozicí (stejně jako v případě THE HURT LOCKER a IN THE ELECTRIC MIST) vypomohl Buck Sanders. Spolupráce této dvojice začala již roku 1997, od kdy Sanders pracuje jako Beltramiho asistent a spoluproducent jeho kompozic, pro něž připravuje speciálně vytvořené efekty, které se staly základem zvukové palety daných projektů. Kromě této činnosti sám zkomponoval hudbu k některým dalším snímkům jako MINDGAME a několika dokumentům a kraťasům Jaye Holbena (PARANOID, HUNGER, THE NIGHT BEFORE, DESCENT, CAMGIRLS). Společně s Beltramim již roku 2000 složili hudbu k prakticky neznámému snímku HIGHWAY 395, který se obešel jak bez širšího uvedení, tak i dosud uniká pozornosti hudebních nakladatelství.

Díky barevnému ladění snímku a současně i emocionální odměřenosti titulní postavy obsahuje MAX PAYNE hudbu, která příležitostně získává až noirovsky strohý nádech a využívá střídmý orchestr ve složení: 13 houslí, 4 violy, 4 violoncella, 3 kontrabasy, 4 lesní rohy, 4 trombony, 3 perkusisté a 2 harfisté. Zvuk tohoto tělesa je doplněn o četné elektronické prvky a klavír, který prošel celkem pěti různými laděními, jehož samostatně nahraný zvuk byl v některých případech dále elektronicky modulován a teprve následně zkombinován s akustickou částí nahrávky. Vyšší tóny upraveného klavíru (svým zvukem připomínající mix hapsichordu a cymbálu) jsou základem jednoho z prominentních témat, které se prolíná řadou skladeb a přísluší Payneově rodině. Téma je poprvé ke slyšení hned zkraje první skladby Max Attacks (0:25) a nejvíc prostoru získává ve skladbě Payneful Piano. Extenzí tohoto tématu je rovněž dvojice skladeb, které se řadí k vrcholu nahrávky: Dark Heaven a Heaven to the Max, v nichž je strohý rytmický výraz vystřídán čistě symfonickými momenty v podání klavíru a sólové harfy, ke kterým se teprve pozvolna přidávají smyčce a (v případně Dark Heaven i) výrazné žestě, které tuto skladbu řadí na samý vrchol alba. Svým pozvolným rozvojem tento track připomene některá podobně vystavěná témata z kompozic jako CROW: THE SALVATION, TERMINATOR 3: RISE OF THE MACHINES či UNDERWORLD EVOLUTION. Podobné orchestrační schéma je rovněž uplatněno i ve skladbě No Respect for You, kde získává více prostoru sólo pro harfu podkreslené pouze nenápadnou smyčcovou sekcí a elektronikou.

Oproti těmto v zásadě lyrickým momentům je vlastní motiv Maxe Paynea velmi strohý a jeho základem je především smyčcová sekce, která tvoří všudypřítomný podkres zbytku orchestrace, a po většinu nahrávky je redukována na pozvolna se obměňující rytmické figury. Motiv Maxe Paynea se poprvé představí v podobě modulovaného zvuku vysokých tónů upraveného klavíru v druhé minutě Max Attacks a v četných variacích se následně prolíná většinou dalších skladeb. Nechybí variace smyčcové (Colvin Quivers) ani žesťové (vynikající závěrečná skladba Topless Fanfare - čas 1:21). Mezi nejlepší akční a dramatické skladby se řadí Colvin Quivers, Storming the Office, Max Returns Home, Window Payne, Max Marches On a Topless Fanfare, v nichž se orchestr pojí s četnými elektronickými efekty, které dodávají kompozici příležitostně až aliasovský nádech a představují zcela nový směr v rámci dosavadní Beltramiho diskografie. Mezi těmito prvky nechybí ani elektrická kytara, která však zaznívá pouze jako součást dalších elektronicky modulovaných efektů ve skladbách Lupino Spreads his Wings a Topless Fanfare.

Bohužel stejně jako v případě FLIGHT OF THE PHOENIX došlo i u MAXE PAYNEA ke značné úpravě hudby po jejím nahrání a některé sekvence obsažené na albu ve filmu samotném nezazní, což se bohužel týká právě skladeb Dark Heaven a Payneful Piano. Při své střídmé délce film rovněž obsahuje i množství hudby, která se na CD nedostala. Díky značně odměřenému hudebnímu výrazu a z toho vyplývající nepříliš vysoké variability nahrávky představuje toto průměrně dlouhé album adekvátní průřez celou kompozicí. V kontextu Beltramiho hudby pro Mooreovy filmy je MAX PAYNE pokračováním experimentální linie, bohužel ale nedosahuje pestrosti ani jedné z předchozích kompozic, což však bylo možné u podobného snímku očekávat pouze stěží. V kontextu skladatelovy tvorby nabízí MAX PAYNE vykročení směrem, který byl dříve pouze naznačen v rámci snímků TERMINATOR 3: RISE OF THE MACHINES (větší množství elektroniky), CAPTIVITY a 3:10 TO YUMA (četné úpravy klavíru). Svým mixem těchto dvou stylů však představuje originální kompozici řadící se k nejzajímavějším soundtrackům letošního podzimu, i když kvalit nejlepších žánrových prací svého autora (zásluhou nízké variability) nedosahuje.



LOKUTUS

 
Hudba ****    Album ***    Zvuk ****

 

Tiež pozrite:

Terminator 3: Rise of the Machines 
 
3:10 to Yuma 
 
I, Robot 
 

 


Artwork copyright (c) 2008 20th Century Fox, review copyright (c) 2008 Petr Kocanda

TOPlist