The House of the Spirits
(Hans Zimmer)

 


1. The House of the Spirits (10:02)

2. Clara (6:31)

3. Coup (9:34)

4. Pedro and Blanca (9:50)

05. Clara's Ghost / La Paloma / Closing Titles (7:24)

 

TT 43:30

 
 

  • Hudbu složil: Hans Zimmer
  • Dirigoval: Fiachra Trench
  • Orchestrace: Fiachra Trench a Nick Glennie-Smith
  • Produkce: Hans Zimmer a Bille August
  • Nahráno v Arco Studios, Munich, Germany
  • Virgin Records 1993 (839235 2)
 

Hudba / Album

Na počátku 90. let byl Hans Zimmer ve světě filmové hudby evidován především jako skladatel pro akční filmy â?? např. Černý déšť (Black Rain â?? 1989), Oheň (Backdraft â?? 1991), Zabiják (Point of No Return â?? 1993) aj., kde s íspěchem předvedl skloubení syntezátorů a klasického orchestru. I přesto, že se začal stále více prosazovat jako autor hudby k vážným projektům: Rain Man (1988) nebo Řidič slečny Daisy (Driving Miss Daisy â?? 1989), velká kompozice pro epické drama mu stále chyběla. Espritem jeho tvorby je především zpěvnost motivů, jednoduchost s prvky moderní hudby, nicméně práce na filmu dánského režiséra Bille Augusta Dům duchů (The House of the Spirits â?? 1993) Zimmera donutila vsadit na sofistikovanější a decentnější hudební doprovod založený více na práci s orchestrem a okrajově i tradiční jihoamerickou hudbou.

Dům duchů byl natočen podle stejnojmenné, z části autobiografické knihy chilské spisovatelky Isabell Allendové a i přes nesporné kvality, zajímavé herecké obsazení (Jeremy Irons, Meryl Streepová, Winona Ryderová, Glenn Closeová nebo Antonio Banderas) film komerčně propadl. Příběh reflektuje zhruba půlstoletí existence rodiny bohatého a ctižádostivého farmáře a politika Estébana Trueby. Mladý Estéban se ožení s Clarou, která má telepatické schopnosti, dokáže pohybovat předměty, vidí do budoucnosti. Jejich dcera Blanka se však proti vůli svého otce zamiluje do revolucionáře Pedra, čímž v rodině rozpoutá sváry a nenávist. Na pozadí skutečných událostí okolo vojenského převratu Estéban svou arogancí, vidinou íspěchu postupně ztrácí své milované a sám upadá do nemilosrdné samoty a trýzně.

Dům duchů je natočen v nejlepší tradici velké epické ságy. Před zraky diváků se na plátně odehrávají drobné životní epizody, které jsou postupem času navzájem vrstveny na sebe, aby se v závěru zpětně ozřejmila jejich důležitost, jejich vliv na vývoj příběhu. Důraz je kladen na pečlivé vykreslení prostředí, atmosféry období a scenérie. Film je kompilací dramatických rodinných konfliktů a zachycení některých klíčových okamžiků z dějin Chille, které razantně ovlivnily vývoj této latinskoamerické země.

Po hudební stránce se v žánru epického dramatu několikrát osvědčili zejména skladatelé John Barry ve filmech Vzpomínky na Afriku (Out of Africa - 1985) nebo Tanec s vlky (Dances with Wolves â?? 1990), Maurice Jarre ve výpravném velkofilmu Doktor Živago (Doctor Zhivago - 1965) a především pak mladší James Horner, který zkomponoval hudbu pro rozsáhlé drama Legenda o vášni (Legends of the Fall - 1994) a Gibsonův historický snímek Statečné srdce (Braveheart - 1995). Jejich hudba je příznačně pestrobarevná, vášnivá, dostatečně potrhující epickou šíři příběhu. Zmiňovaní autoři velice často aplikují velký orchestr a bohaté instrumentace. Hudební doprovod disponuje melodičností, rozmanitou škálou emocí, barvitostí i melancholickou jemností. Soundtracky Johna Barryho jsou kupříkladu charakteristické táhlými, vláčnými melodiemi se silně emotivním a romantickým nádechem. Oproti tomu hudba Jamese Hornera je plná konfliktů, divoké vášně, dramatického střídání nálad a patosu.

Hans Zimmer v Domě duchů očividně rezignoval na inspiraci z obdobných děl a zaujal k látce osobitější přístup. V jeho kompozici takřka absentuje přehnaná â?žvášnivostâ?ś a vzletnost. Zimmer se snažil více o křehkost a komorní atmosféru než o velké emoce. Těm skladatel svou hudbou ustoupil a nechal je vyjadřovat výhradně hereckým uměním jednotlivých protagonistů nebo prostou sílou příběhu. Hudební doprovod je založen hlavně na práci s atmosférou, divák ho zejména v extrémně vypjatých scénách vnímá spíše podvědomě. Hudba na sebe nestrhává přílišnou pozornost, přesto je její přítomnost nezbytná a plně funkční ve vztahu ke konkrétní situaci. Co však v jeho muzice zůstalo je melancholie a hrdost. ústřední téma The House of the Spirits se prolíná celým filmem a je vznešeně důstojné. Nezaměnitelná barva sólového klarinetu mu zároveň přidává na melancholickém nádechu, který je příznačný i pro zbytek hudby, a vystihuje tragičnost Truebova osudu. Zimmer dovedl velice zručně popsat krajinu, vystihnout její rozlehlost, krásu, ale i opuštěnost. Podobně se mu to koneckonců povedlo i v novějších dílech - Neznámém Rangínu (Beyond Rangoon â?? 1994) a pak v Posledním samuraji (The Last Samurai - 2003), ve kterém naprosto vyváženě skloubil západní přístup s přístupem východu, přičemž se nevydal primárně nejjednodušší cestou â?? tj. založit hudební doprovod na čistě â?žjaponsky znějící hudběâ?ś.

Zatímco v kompozicích pro akční filmy Zimmer hojně vychází z možností moderní, rockové hudby, když už dojde na romantiku, popřípadě na drama, je autor do velké míry ovlivněn hudbou klasickou, zejména pak Mozartem a Wagnerem. Zimmer z nich přebírá některé kompoziční postupy a jeho skladby mají i podobné zabarvení a atmosféru jako slavná díla klasických skladatelů. Reminiscence na některé z nich se tak objevily na soundtracku k filmu Dva v tom (Nine Moths â?? 1995), Lepší už to nebude (As Good As It Gets â?? 1997), nebo z pozdější doby na albech Gladiátor (2000) či Hannibal (2001). V hudebním doprovodu k Domu duchu se jedná převážně o klavírní party (skladby Clara a Clara´s Ghost), které do jisté míry parafrázují právě styl Wolfganga Amadea Mozarta. Tato hudba zní ve scénách kdy Truebova rodina prožívá okamžiky štěstí a spokojenosti na svém sídle Trés Marías. Zimmerova hudba je nesmírně jednoduchá, něžná, vyzařuje z ní â?žčistotaâ?ś a krása smířlivého života.

Zimmerův doprovod má být co nejméně podbízivý, bez agresivních dramatických zvratů nebo laciného sentimentu. I přes půvabnou nenápadnost se však minimálně ve dvou momentech dostává výrazně do popředí a pomáhá dotvářet působivost a vyznění dané scény. Rozhodně nejemotivnější je schůzka Estébanovy dcery Blanky a revolucionáře Pedra na povolebních oslavách přímo uprostřed ulic zaplněných jásajícími davy. Setkání, které bylo tajným milencům umožněno po několika letech, je zobrazeno bez jediného slova pouze obrazem a hudbou. Nervozitu a očekávání ve tváři, včetně všudypřítomného bujarého veselí umocňují hlasité perkuse doprovázené akustickou kytarou a syntezátory. Skladba Pedro and Blanca přesně vystihuje atmosféru, rytmus scény a v jeden okamžik se dostává do popředí, formuje náladu oslavujícího davu a zároveň i niterné dojmy obou hlavních představitelů. Herci najednou nemusí příliš expresivně vyjadřovat pocity napětí, radosti či očekávání. Zimmerova melodie nahrazuje slova, jednoznačně usměrňuje emoce a nastoluje jedinečný audiovizuální zážitek.

Druhým stěžejním bodem je pohřeb Clary, které kromě celé její rodiny přijdou vzdát hold i vysocí politici a vojenští generálové. Režisér prostřihává záběry z pohřbu se záběry připrav na revoluci. â?žPochvalu zaslouží přesná propojenost hudby nejen s událostmi, ale i s pohyby . Přítomnost generálů na pohřbu Clary je znamením ícty k Truebovi, ale i gestem chystaného vojenského převratu. Zimmer dává pokyn bubnovat s každým důstojníkem, který očima a pohybem hlavy vysílá pozdrav senátorovi.â?ś

Postavě Estébanovy manželky Clary je věnován motiv, který vychází z jejího telepatického nadání, schopnosti â?žvidět duchyâ?ś. Etericky rozechvělá melodie zní při každém setkání s ireálnou existencí či při pouhém náznaku. Celým filmem se prolíná i píseň La Paloma, kterou poslouchá Clara již během Eastébanových námluv a která naposledy zazní jako vzpomínka v závěru, kdy se starý Estebán vrací zpátky na farmu Trés Marías.

Dům duchů je jedno z anonymnějších děl Hanse Zimmera, což je do značné míry dáno i nepříliš velkým íspěchem filmu. Hudební doprovod k tomuto snímku není vypjatě dramatický a v porovnání s ostatními žánrovými soundtracky je nesmírně působivý právě svým minimalismem a pečlivým vystižením charakteristické atmosféry Augustova snímku. Hudba plyne i ve vyhrocených okamžicích takřka nevzrušivě, monoliticky, ale o to důraznější je v dílčích scénách, kde na sebe strhává veškerou pozornost a stává se dominantním prvkem filmového díla. Právě dramaturgická práce s potlačením hudby na určitých místech a s jejím zdůrazněním na místech jiných, činí z Domu duchů jak po filmařské, tak po hudební stránce nestandardní dílo. Oč méně se Zimmer snaží â?žemotivně vydíratâ?ś ve scéně Clariny smrti, o to silnější a spontánnější vyznění má následná scéna pohřbu.

Od tohoto filmu Hans Zimmer pro velké epické drama, resp. rodinnou ságu neskládal. S režisér Bille Augustem spolupracoval ještě na dramatu s prvky science-fiction Stopy ve sněhu (Smilla´s Sense of Snow - 1997), kde se o komponování podělil s Harry Gregsonem-Williamsem, spolupracovníkem z Media Ventures. Soundtrack k filmu Stopy ve sněhu je založen na převážně syntezátorových plochách a hudba má za íčel především navodit tíživou, tajuplnou atmosféru.

 
Hudba ****    Album **    Zvuk ***

 

Tiež pozrite:

The Thin Red Line 
 

 


Artwork copyright (c) 1993 Neue Constantin Film, review copyright (c) 2005 Lukáš Masner

TOPlist