Komedie FUN WITH DICK AND JANE se stala jedním z největších hitů roku 2005 a zanechala za sebou celou řadu dlouho očekávaných blockbusterů. Tento remake v našich končinách prakticky neznámého stejnojmenného snímku z roku 1977 se stal další žánrovou příležitostí pro Theodora Shapiro. Produkce nové verze se chopili Brian Grazer a Jim Carrey, který rovněž obsadil sám sebe do hlavní role, v níž mu jako Jane sekundovala Téa Leoni. Námět nové verze se od té původní příliš neliší: Dick Harper pracuje jako řadový zaměstnanec obří společnosti, kterou její šéf vytuneluje a jako nového tiskového mluvčího, který má prodat obraz fungující společnosti veřejnosti, si vybere právě Dicka. Zatímco i Jane dá výpověď, aby se mohla věnovat svému synkovi a bezstarostně žít z manželova příjmu, společnost zkrachuje a Dick s Jane se ocitnou zcela bez prostředků. Souhrou následných událostí se Dick uchází o práci mezi mexickými přistěhovalci; neúspěšně se pokouší vyloupit nonstopáč až nakonec své snažení zaměří jediným směrem: Pomstít se hrabivému šéfovi (Alec Baldwin), jehož se pád společnosti dotkl ze všech nejméně.
Theodore Shapiro zvolil podobný styl jako v řadě svých předchozích i následujících žánrových projektů. V případě FUN WITH DICK AND JANE vsadil Shapiro opět na skupinku hudebníků (čítající množství kláves, kytar a perkusí), jejichž tentokrát částečně improvizované skladby doplnil klasickým orchestrem, který přichází ke slovu ve větší míře pouze v hrstce skladeb (především variace hlavního motivu Main Title, Got the Yard back a 400 Million Dollars), zatímco ve zbytku nahrávky pouze přizvukuje prostřednictvím rytmizované smyčcové sekce. Podobně jako v případě STARSKY AND HUTCH se mixem kláves, kytar, bicích a moderní elektroniky Shapiro příležitostně přibližuje stylu Isaaca Hayese, jehož SHAFT se stal předobrazem řady kompozic 70. let, a jehož stylové postupy je možné vysledovat až do současnosti (viz některé retrokompozice Davida Arnolda: FOUR BROTHERS, SHAFT, 2 FAST 2 FURIOUS, aj.). V rámci Dickovy mexické epizody se Shapiro vydává na jih a jeho směs trubek, kastanětů, kytar, mužských hlasů a energického orchestru se řadí k nesporným vrcholům jeho dosavadní kariéry, byť tento krátký okamžik (I.N.S.I., vynikající Illegal Immigration a v menší míře i Escape from the Headshop) nemá příliš dlouhého trvání.
FUN WITH DICK AND JANE není soundtrackem pro příznivce melodických nahrávek, ani komediálních prací z dílny skladatelů typu Henry Manciniho, ale představuje energickou nahrávku v duchu 70. let, která na jedné straně nabízí četné retroprvky, jež jsou úspěšně modernizovány za pomoci řady elektronických efektů (ve větší míře např. Job Calls, Race for the Job a Grand Cayman Bank), které však pouze nenápadně dokreslují bohatou směs zdánlivě nesourodých stylů. Výsledkem je i přesto kvalitní a kompaktní album, kterému lehce ubírá na atraktivitě relativně nahodilé řazení skladeb (úvodní titulky jako pátý track na CD) a skromný počet variací vynikajícího hlavního motivu, jehož absenci částečně vyvažuje množství vedlejších rytmických motivů, které dokáží udržet album na samostatný poslech dostatečně vděčným po celou jeho skromnou délku.
Lokutus
Hudba *** Album *** Zvuk ****
|
