V počátcích své kariéry pracoval Alan Silvestri na hrstce televizních seriálů, které společnými silami definovaly podobu akčních buddy movies 80. let. Se současnou vlnou filmových remaků těchto seriálů (STARSKY A HUTCH, MIAMI VICE) bylo jen otázkou času, kdy přijde řada na jeden z těch nejpopulárnějších: THE A-TEAM. V původním seriálu, vysílaném v letech 1983-1987, se skupina vietnamských veteránů vrhala pravidelně do boje s bezprávím, zatímco prchala z vojenské služby. Nová verze je pochopitelně zasazena do současnosti a čtveřice hlavních hrdinů musí tentokrát při odsunu amerických vojsk z Iráku zabránit skupině odpadlíků z propašování značné sumy peněz a současně i očistit vlastní jména, obžalovaná z cizího zločinu. Pod režijním vedením začínajícího Joea Carnahana (SMOKIN' ACES) se v hlavních rolích sešli Liam Neeson, Bradley Cooper, Quinton 'Rampage' Jackson a Charlto Copley, kterým dále sekundují mj. Jessica Biel a Patrick Wilson.
Podle očekávání se výsledný snímek odvíjí většinou v rovině "akce střídá akci" a nejinak je tomu i s výslednou Silvestriho kompozicí, kterou pouze v jejím úvodu a závěru ozvláštňují variace původního televizního tématu, jehož autory jsou Mike Post a Pete Carpenter. Především v samém závěru alba se původní téma dočká vynikající modernizace a symfonického provedení. Zbytek nahrávky již přísluší pouze Silvestriho moderní akční hudbě v podobném stylu jako známe z jeho starších kompozic typu ERASER, LARA CROFT: TOMB RAIDER: THE CRADDLE OF LIFE či G.I. JOE: THE RISE OF COBRA. Podobně jako v jejich případě pracuje Silvestri opět s rozsáhlým symfonickým orchestrem, který doplňuje bohatá škála perkusí (převážně elektronické a militantní) a elektrické kytary (elektronika dominuje např. skladbám Welcome to Baghdad, The Plan, Frankfurt a Shell Game). Mezi nejvydařenější akční sekvence se řadí skladby Alpha Mike Foxtrot, Flying a Tank, Retrieving the Plates a finálovka The Docks Part 1, v nichž Silvestri prezentuje své vlastní hrdinské téma a využívá plný orchestr, který je jinak v řadě skladeb redukován na rytmické těleso, které pouze dokresluje netradičně bohatou základnu elektronických efektů. Vzhledem k zasazení snímu do rozličných exotických lokalit (prolog do Mexika, opening v Iráku), Silvestri příležitostně využívá i hrstku etnických nástrojů, jimž v závěru skladby Welcome to Baghdad vévodí sólo pro rebec (viz například LORD OF WAR).
V rámci více než 70 minut dlouhého alba dominují především akční skladby a moderní zvukové plochy, které dodávají snímku na energičnosti a rovněž i nezbytný hi-tech nádech. Při samostatném poslechu ale album poněkud trpí lehkou jednotvárností a současně až příliš častým střídáním dílčích stylů (moderní elektronika, hřmotná symfonická akce, pomalý patos, agresivní elektrické kytary), díky čemuž řada skladeb postrádá výraznější směr a působí tak dojmem nepříliš promyšleného podkresu filmového obrazu bez větší míry invence. Z toho samého důvodu bohužel i atraktivnější ze čtveřice výše zmíněných dílčích stylů postrádají jakoukoliv možnost rozvoje. I když se novému hlavnímu tématu nedá upřít jistá chytlavost, problém tentokrát spočívá v uspořádání kompozice, která mu neposkytuje dostatek zaslouženého prostoru a při samostatném poslechu nedosahuje kvalit ani kompaktnosti některých Silvestriho starších žánrových děl a jako celek tak setrvává na úrovni pouhého průměru...
Lokutus
Hudba *** Album *** Zvuk ****
|
